Druhá online debata!

19.11.2020

Téma večera: "ŽIVOT V TOTALITĚ A/NEBO DEMOKRACII"

U příležitosti státní svátku 17. listopadu jsme uspořádali naši druhou online debatu, tentokrát na téma velmi aktuální: "Život v totalitě a/nebo demokracii". Moderování se tentokrát ujala Milada Vlachová, zkušená tlumočnice, překladatelka a jazyková animátorka. O svoje osobní zážitky z doby nesvobody se podělili zástupci dvou různých generací, Petr Pazdera Payne (1960) a David Vereš (1979).

P. Pazdera Payne prošel různými zaměstnáními (pracoval jako sanitář, lesní dělník, vychovatel v Jedličkově ústavu, noční hlídač, topič). V 80. letech vystudoval evangelickou teologii a působil jako farář v Kadani a Chomutově (1989-1992). Je signatářem Charty 77. Na konci 80. let byl spoluzakladatelem Společnosti za veselejší současnost.

V roce 1989 spolupracoval s Petrem Uhlem ve Východoevropské informační agentuře. Také byl přímým účastníkem událostí 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě.

Po změně režimu působil jako učitel na ČVUT, úředník na Ministerstvu vnitra nebo koordinátor v Člověku v tísni. Od 90. let píše prózu, poezii, dramatické texty (tzv. dramolety); je autorem souboru kázání. Kromě toho se věnuje též grafice. I do svojí literární tvorby promítá P. Pazdera Payne své osobní zkušenosti s každodenní realitou v době totality. Během debaty citoval např. ze své knihy Kol dějů (2011) a povídky Nedořečenost

D. Vereš spolu s rodiči a dvěma staršími sestrami emigroval v lednu 1989 do Německa, později v Německu odmaturoval a poté na VŠ ve Weidenu vystudoval ekonomii. Živil se jako tlumočník, projektový manažer v česko-německém projektu "My jsme Evropa" při Průmyslové a hospodářské komoře Regensburg nebo jako manažer procesů a vedoucí nákupního oddělení. Od roku 2014 pracuje pro Centrum Bavaria Bohemia (CeBB) v Schönsee.

Před samotnou debatou jsme prozkoumali to, co si dnešní mladí lidé a posluchači představují pod pojmem "totalita": bezpráví, nemožnost svobodně (si) volit, beznadějná šeď, nemožnost vyjadřovat se k politice (veřejně), vycestovat, svobodně vyjádřit názor, šikana státu.

Následně i naši hosté odpověděli na tuto otázku: 

Dále jsme se zamýšleli nad tím, co mohl být pro lidi impuls k tomu opustit svoji vlast: útlak ze strany státu, nemožnost studovat nebo pracovat ve vysněném oboru, vyhrožování, zastrašování, (žádné) vyhlídky lepší budoucnosti, ... "Doma se říkalo něco úplně jiného než na veřejnosti - vedli jsme takový dvojí život." "Šlo o to lidi zlomit, třeba aby podepsali něco (i když nečetli to, proti čemu se vymezují) nebo aby vstoupili do svazů. I dlouhé vlasy byly důvodem pro perzekuce."

Specifickou roli tehdy hráli aktéři disentu, nebo třeba bytové semináře. "U zrodu Charty 77 byli velmi vzdělaní lidé. Z toho měl režim strach. Byli jsme "vnitřní nepřátelé" státu a takové odpůrce bylo nutné, pomocí "vlivových opatření" zničit... Účastníci bytových seminářů počítali se zadržením... Člověk se bál akorát, když mu začali hrozit psychiatrií..."

"Kotelny byly plné farářů mimo službu" 
(Rozpracovaná postava, in: Děravým dnem do noci. P. Pazdera Payne, 2018)

Proti nesvobodě se dalo bojovat i aktivismem, např. v rámci zmíněné Společnosti za veselejší současnost (zal. 1. května 1989). Její zástupci organizovali např. běh ulicí Politických vězňů za propuštění politických vězňů, kterého se tehdy účastnily desítky lidí, nebo psali dopisy (třeba i v maďarštině), např. s nabídkou brigádnické pomoci stříhání ostnatých drátů u maďarských sousedů. V negativní atmosféře, které ve společnosti panovala, šedi a beznaději, přinášely aktivity SVS osvěžení a šířili skrze svoji karnevalovou formu primárně dobrou náladu.

Kromě toho např. SVS zorganizovala průvod, vůči kterému zasáhla Jednotka veselé bezpečnosti - s helmami z melounů a obušky z okurek. "Důležitá byla medializace našich akcí, dostat je do světa, upozornit na to, co se tu děje." Aktéři nežádoucích aktivit se ale záhy dostali do evidence StB.

Vedle SVS svými aktivitami veřejně vystupovalo i Nezávislé mírové sdružení, které usilovalo o demilitarizaci společnosti, náhradní způsob vojenské služby, organizovalo demonstrace v srpnu 1988 a nebo happening před íránskou ambasádou na obhajobu Salmana Rushdieho. "Šlo o to ukázat solidaritu - na podporu těch, kteří jsou zavření nebo pronásledování," říká Petr Pazdera Payne, který se v něm také aktivně angažoval.

Není pravda, že "každý už v roce 1989 věděl, že to praskne!"

Ze zkušenosti rodiny Verešových ze západních Čech, která se rozhodla emigrovat v lednu 1989, jasně vyplývá, že naděje na lepší budoucnost byla tehdy v nedohlednu. Souhrou okolností se jim podařilo dostat do Bavorska, kde na čas uvízli v uprchlickém zařízení. "Tehdy nás, stejně jako dnešní migranty, všichni lidé nevítali s otevřenou náručí. Ve škole mi děti dost zatápěly - řekl bych, že ty postoje ale převzaly od svých rodičů." Po nějaké době si ale vybudovali novou existenci a o rychlém návratu zpět do Československa ihned po událostech na konci roku 1989 nepřemýšleli. "Nikdo si tehdy nebyl jistý tím, jestli to vydrží, jestli je to změna trvalá. Neměli jsme jistotu, že se to zase nezvrtne zpátky... Dnes bych řekl, že se cítím jako Evropan. Člověk může mít víc domovů."

Závěrem jsme se dotkli i témat aktuálních: Jak se jako bývalý migrant dá vcítit do lidí, kteří přicházejí do Německa dnes? Proč se dnes společensky angažovat, když už tu "demokracii máme"? A proč se angažovat ve prospěch lidí, kteří o svoji demokracii a dodržování lidských práv dnes bojují (Náhorní Karabach, Hongkong, Bělorusko)? Tato témata mohl každý účastník sám reflektovat.

Beseda tak nabídla všem aktérům příjemnou možnost k ohlédnutí, resp. zamyšlení se nad tím, jak člověk jako jednotlivec může drobnými činy přispět k tomu, aby byla naše společnost více demokratická. 

Děkujeme Hanns-Seidel-Stiftung za finanční podporu a hostům za účast.
Těšíme se na příští setkání (již 25.11.2020)!