Vážení a milí členové, příznivci, přátelé, podporovatelé Sdružení Ackermann-Gemeinde, 

jsme bohužel nuceni Vás informovat, že tradiční zimní konference Sdružení Ackermann Gemeinde se v nadcházejícím roce nebude moci uskutečnit.
Celé vyjádření vedení SAG naleznete ZDE.
Děkujeme Vám za pochopení a přejeme jen to nejlepší do roku 2026.

Česko-německá konference 2026

6. 2. - 8. 2. v Mariánských Lázních

Bez podpory našich partnerů by nebylo možné tento projekt uskutečnit:

Děkujeme!

Přihlašovací formulář

*Členem SAG se rozumí osoba, která obdržela potvrzení o členství a uhradila členský příspěvek za rok 2025.

Úvodní slovo ke konferenci

80 let poté… aneb naděje v beznaději (nejen) v českém pohraničí

V loňském roce jsme si při různých příležitostech připomínali konec 2. světové války, od kterého nás dělí již osm dekád – a jehož pamětníci se mezi námi vyskytují již jen ojediněle. Dalekosáhlé důsledky této největší válečné konflagrace ve světových a evropských dějinách, tedy především bipolární rozdělení kontinentu na Západ a Východ, jsou zřetelné i dnes: téměř 40 let po demokratických revolucích ve střední a východní Evropě jakoby nechce pomyslná železná opona ze srdcí a myslí Evropanů zmizet. Konec války přinesl i definitivní konec fyzického soužití Čechů a Němců na historickém území Čech, Moravy a Slezska. Jejich mentální separace však postupně proběhla dříve, živena objektivními procesy nacionalizace a kapitalistické modernizace od poloviny 19. století. I křesťané si vytvořili separátní, nacionálně definované instituce a spolky – a klaněli se, obrazně řečeno, Bohu u různých oltářů, byť ještě na půdě předmoderních historických institucí (diecézí, řádových provincií, nacionálně smíšených kněžských seminářů).

Křehká a nevyvážená konstrukce 1. Československé republiky (a vlastně celého postversailleského evropského uspořádání) neodolala vnitřním i globálním krizím, a především expanzívní politice sousedního nacistického Německa. Historické milníky jako 30. září 1938 (Mnichovská dohoda) či 15. březen 1939 (okupace zbytku Československa) a následné rozpoutání války nám dnes stále připomínají dlouhodobou neodvolatelnost a neopravitelnost (irreparabilitu) tehdejšího česko-německého vztahu a jeho tragického vyústění. Faktický konec po staletí trvajícího soužití obou "zemských kmenů" však přinesl nikoliv rok 1945, nýbrž až rok následující. Teprve v roce 1946 totiž bylo realizováno rozhodnutí vítězných mocností ze srpna 1945, podporované a částečně i iniciované československou vládou, o "přesunu" (v originálu postupimského protokolu "removal") německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Sugestivně jej připomíná jedna ze závěrečných místností nového Sudetoněmeckého muzea v Mnichově: kufry, rance, trakaře a dětské kočárky – celý dosavadní život více než dvou milionů lidí se musel vtěsnat do několika málo zavazadel, které si "řádným a humánním způsobem transferovaní" Němci (= diktum hlavy XIII. zmíněného protokolu) mohli vzít s sebou na cestu do svých nových, byť jen provizorních útočišť – narychlo připravených utečeneckých lágrů.

Dějiny ovšem nikdy nekončí – a ani "dobrý" či "špatný" konec netrvá věčně. Odchodem Němců z Československa vzniklo v pohraničí jakési civilizační vzduchoprázdno, horror vacui v ekonomickém i sociálním smyslu. Desetitisíce ještě neodsunutých Němců sice pomohly zajistit určitou kontinuitu v tradičních ekonomických odvětvích (sklo, porcelán, strojírenství a chemický průmysl, montánní sektor, lázeňství), nově příchozí obyvatelé však sem přicházeli z často odlišného hospodářského a kulturního prostředí. Byli to nejenom Češi z vnitřních částí republiky, ale i pestrá směs repatriantů z Volyně, Rumunska, Vídně či ze Slezska, jakož i Slováci, Romové, ba i "nežádoucí" Maďaři z jižního Slovenska. Sociální experiment s eufemistickým názvem "obnova pohraničí" jitřil fantazii komunistických plánovačů od zeleného stolu: pohraničí se mělo stát lokomotivou socialistické modernizace, ne-li její výkladní skříní. S výsledky tohoto nezdařeného experimentu se potýkáme dodnes: kdysi převážně Němci osídlené oblasti patří k těm nejproblematičtějším: stále jej charakterizují opuštěné brownfieldy severočeských textilek, zavřené doly, zničená krajina v tzv. pánevní oblasti či zbořené nebo vykradené kostely a další devastované kulturní památky – v míře větší než v ostatních částech republiky. Oběťmi tohoto experimentu se však stali především lidé: je zde nižší stupeň vzdělanosti, nižší mzdová hladina a naopak vyšší (strukturálně podmíněná) nezaměstnanost, dále zadlužení obyvatelstva a související exekuce majetku, odliv mladých a talentovaných lidí, kriminalita… Není divu, že i zdejší voliči volí častěji, někdy i ze zoufalství, extremistické či populistické strany. Horror vacui v duchovním smyslu pak představuje masívní sekularizace a odcírkevnění, kdy hlavní české křesťanské církve postupně rezignují na tzv. plošnou duchovní správu: v řadě venkovských kostelů například na Karlovarsku, Žatecku či v Českém středohoří se pravidelné bohoslužby již nekonají, či jen výjimečně při výročních poutích.

Přesto však právě dnešní pohraničí otevírá nové možnosti, a to nejenom pro romantické či dobrodružné povahy: naděje totiž i zde umírá naposledy. K proklamované "obnově pohraničí" skutečně dochází, byť pozvolna a asymetricky: lidé se tu více zajímají o minulost míst, ve kterých žijí, občanské spolky se podílejí na obnově kulturních památek, často nastartované za vydatné pomoci sudetoněmeckých rodáků a jejich potomků. Se zlepšující se infrastrukturou se zvolna obnovuje průmyslová výroba, rozvíjejí se i další oblasti ekonomiky – ostrovů "pozitivní deviace" přibývá. A to navzdory stále chybějícím účinným vládním programům či absenci mechanismů, které známe z jiných zemí Evropy a které víceméně úspěšně fungují, např. systém finančního vyrovnání mezi bohatým a chudšími švýcarskými kantony či horizontální finanční Länderausgleich mezi německými spolkovými zeměmi. Úkolem blížící se výroční konference Sdružení Ackermann-Gemeinde bude nejenom reflexe toho, co se v pohraničí událo před 80 lety a v následující komunistické éře, ale i vyhodnotit i způsob, jak zde proběhla postkomunistická transformace, chápaná v nejširším slova smyslu: nejenom jako transformace ekonomická či politická, ale i "transformace ducha a mysli". Užitečné bude i srovnání české situace s poměry v sousedním Polsku, které na bývalých východních oblastech Německa, tj. na územích na východ od Odry a Nisy, řešilo a řeší podobné problémy, i když mnohdy za odlišných předpokladů (integrální přesun homogenních skupin polského obyvatelstva z dnešní Ukrajiny, Běloruska či Litvy) a často i s odlišnými výsledky.

Miroslav Kunštát 
člen předsednictva SAG