Rozhovor se sestrou Angelikou

Při ceremoniálu k 28. říjnu 2022 převzala medaili za zásluhy ve výchově řádová sestra, pedagožka a zdravotnice Angelika Ivana Pintířová, duchovní rádkyně Sdružení Ackermann-Gemiende.

Jakou váhu a význam přikládáte obdržení této medaile?

Řekla bych, že to ocenění je více dílem náhody, než výjimečných zásluh. Když jsem byla ve Vladislavském sále, tak jsem si říkala, že Václav Havel dostal v nebi povolení dál psát absurdní dramata a tady je na zemi režírovat. A já jsem obsazena do jedné z rolí a on se při tom velmi dobře baví. Právě péče o V. Havla byla hlavním důvodem, proč mě paní Pekarová Adamová navrhla. Co mě potěšilo, že to udělalo radost řadě lidí, což jsem nečekala. A pak jsem také ráda, že jsem mohla s sebou vzít jednoho z chlapců, o které ve výchovném ústavu pečuji. Mohl tak zažít zcela jiné prostředí, než na které je zvyklý a jak sám řekl: "Byl to to mega dobrý nápad." Snad taková kapka mu někdy v životě pomůže.

Jste vyznamenaná za zásluhy ve výchově. Mohla byste svou práci nastínit? Čím se ve výchově řídíte, co je pro Vás stěžejní?

V oblasti výchovy pracuji v několika rovinách, jednak jako vychovatelka ve výchovném ústavu s problematickými chlapci a pak také vyučuji dramatickou výchovu ve Svatojánské koleji, tedy budoucí pedagogy. A dle mé zkušenosti je ve výchově nejdůležitější mít se svěřenými vztah, mít je prostě ráda, ať se navenek projevují jakkoliv. Ten vztah s sebou nese i potřebu dávat hranice. Právě proto že dotyčného mám ráda, neudělám za něj to, do čeho se mu třeba nechce. Je potřeba mu pomoci, být takovým "zábradlím nad propastí", když se o něj opřou tím, že protestují nebo je musím vracet, aby práci dodělali (to se týká nejen chlapců, ale i studentů) nemohu to udělat za ně, abych měla klid, abych to měla snazší, protože tím bych přestala být tím pevným zábradlím. A co je ještě důležité, neměřit úspěch. Vzpomínám na přednášející didaktiky na vysoké škole, která říkala, že na pedagogické práci je nejtěžší to, že nám většinou žáci neděkují a až jim to dojde, tak už je učitel většinou dávno někde jinde. Ale musím říct, že se občas stává, že se ozvou. Třeba mě pozvaly studentky ze střední zdravotnické školy, kde jsem učila po 20 letech od maturity, jako jediného učitele, a to hlavně ty, které se tehdy jevily jako nejproblematičtější. To jsou pak momenty, o které je možné se opřít, když je to těžké.

Je něco, čemu Vás samotnou profese pedagožky naučila? Pozorujete nějakou změnu přístupu studentů/ studentek k učení?

Učitel se učí stále, stále začínáte znovu a znovu, jak ve výchovném ústavu, tak ve škole. Hlavně při práci s dospívajícími se člověk učí přijímat sám sebe, protože se velmi dobře "trefují" do mých slabostí. A nikdo z nás není dokonalý, pokud bych si na to hrála, tak bych u nich nemohla vůbec fungovat. Co se týká změn u postojů studentů či mladých obecně, tak postupem let jsou stále více ochraňováni a nejsou připravováni na snášení obtíží, na to něco vydržet a pak najednou přijde dospělost se svými nároky. Jsem ráda, že pracuji na oddělení, které je komunitní, tedy jeden z chlapců vaří a všichni jíme, co uvaří, máme tam klasická kamna, do kterých se musí nařezat a naštípat dříví apod. Prostě se musíme o sebe postarat. Jíme společně, chodíme 1x týdně na pěší nákup, uklízíme celý dům. Pro mnohé je to nezvyk mít něco na starosti, ale alespoň trochu je to připravuje na běžný život.

Jste nedílnou součástí SAG a obecně se velmi angažujete ve veřejném prostoru. Co je pro Vás tím hnacím motorem?

Všechno, co v životě dělám, přichází jako výzvy z venku. Někdo mě osloví a já to prokonzultuji s generální představenou. Cítím to pak jako Boží výzvu. Podobně to bylo i se zapojením do SAG. Někdy to bývá jako bych absolvovala tandemový seskok padákem. Jako by mi Bůh při takové výzvě říkal: "Skoč se mnou, neboj se, ten padák se otevře." Chtěla bych mít vždycky důvěru žádnou takovou výzvu nepominout.