Rozhovor k příležitosti 100 let od úmrtí Franze Kafky

Letos slavíme výročí 100 let od úmrtí spisovatele Franze Kafky. Jeho dílo je v posledních letech stále více vyhledávanější zejména mladou generací. Znamená to tedy, že je Kafka stále aktuální? A je důležité udržovat naživu povědomí o tomto autorovi, jehož díla vznikala na počátku minulého století? Na tyto a další otázky jsme se zeptali pana Przemka Schrecka, který se životem a dílem Kafky zabývá valnou část svého života, a paní docentky Viery Glosíkové z pedagogické fakulty Karlovy univerzity.

Do jaké míry hraje Kafkova česká identita roli v jeho životě/literárním díle?

Především je třeba říci, že česká identita se nevztahuje na Franze Kafku. Je třeba rozlišovat mezi češtinou a češstvím. Českou je třeba chápat ve smyslu teritoriálním a českou ve smyslu národním. Franz Kafka nebyl Čech v národním smyslu, ale Čech německé národnosti, který žil nejprve v Čechách a po první světové válce v Československu. Bohemia nebo Bohemian jsou pro překladatele komplikované pojmy. Kurt Krolop, největší znalec pražské německé literatury, k níž Kafka patřil, vysvětloval pojem Čech jednoduše a výstižně jako "slovanský plus německý" a pojem Čech jako "slovanský minus německý".

Čechy a rodná Praha měly na osobnost Kafky zjevně silný vliv, a to nejen reálie země a města, ale i každodenní interakce s českým obyvatelstvem. Kontakty Kafky s českými občany byly různorodé, protože vůči nim stál v různých pozicích. Jeho základní kosmopolitní postoj k druhým byl bez národnostních předsudků a neopodstatněných pejorativních názorů. Velmi průkazně to lze vyčíst například z jeho dopisů Mileně. Adresátka dopisů, Milena Jesenská, byla česká novinářka a Kafkova první překladatelka do češtiny.

Kafkovo přání spálit po smrti svá díla ukazuje na jeho obrovské pochybnosti o sobě samém. Odráží se tento postoj v jeho dílech? Proč si Kafka přál, aby byla jeho díla po smrti spálena?

Otázka závěti není tak jednoznačná, jak se často prezentuje. Kafka skutečně napsal dvě krátké závěti, které však neměly oficiální listinnou podobu. První z nich byla bez data a byla adresována jeho nejlepšímu příteli Maxi Brodovi, který tento zápis našel po Kafkově smrti na jeho pracovním stole mezi jinými poznámkami. V tomto dopise Kafka žádal, aby jeho přítel spálil vše z jeho pozůstalosti, včetně deníků, dopisů, rukopisů, kreseb atd. a aby tak učinil, aniž by je četl. Druhý dopis nese datum 29. listopadu, ale není v něm uveden žádný rok. Literární vědci předpokládají, že by se mělo jednat o rok 1922. Zde Kafka žádá svého přítele, aby vše opět spálil, ale s jednou výjimkou. Mělo by to být pět knih se známými povídkami, jako jsou Proměny, Proces, V trestanecké kolonii a povídka Hladový umělec. Jak již bylo naznačeno, ani jeden z dopisů nepředstavuje právně platný dokument, jakým by měla být závěť. A Kafka byl přece právník! Brod se později zmínil, že v první "závěti" svému příteli otevřeně řekl, že podle ní nebude jednat. Mimochodem, Kafka mohl, kdyby chtěl, své dokumenty zničit sám, od doby, kdy mu byla diagnostikována tuberkulóza hrtanu, uplynulo poměrně dost času. Otázka, zda tzv. závěti skutečně vyjadřovaly jeho vnitřní přání je vlastně stále velmi sporná a nejasná.

Jaký vztah měl Kafka k Praze?

Praha byla pro Kafku místem milovaným i nenáviděným. Miloval město s jeho stavbami, Vltavou, mosty, zvony a věžemi, úzkými uličkami, kulturou a uměním. Nenáviděl ji především pro její maloměšťáckou stísněnost.

Do jaké míry hraje židovství roli v Kafkově životě a díle?

Kafkův vztah k židovství není jednoznačný. Na jedné straně patřil k pražským asimilovaným Židům, kteří svůj původ neproblematizovali, na druhé straně se v jeho životě vyskytly momenty, které prohloubily jeho zájem o judaismus a pravděpodobně proto si přál navštívit Palestinu a naučit se hebrejsky.

Jak odlišná byla Kafkova identita jako Němce a jako Čecha? Ke které národnosti měl Kafka blíže a proč?

Franz Kafka byl německy mluvící Čech. Viz odpověď na první otázku.

Do jaké míry Kafkova díla posílila německo-české vztahy?

Kafkovo kompletní dílo představuje vrcholné dílo v oblasti německojazyčné literatury, které je zároveň spjato s prostředím a atmosférou jeho vlasti, zejména Prahy. Snad i v tomto smyslu lze jeho dílo přijmout jako most k mezinárodnímu porozumění. ¨

Nakolik je Kafka stále relevantní? Do jaké míry jsou motivy obsažené v jeho dílech aktuální i dnes?

Franz Kafka může být jen stěží aktuálnější. Jako by byl autorem naší doby. Jeho povídky a romány se někdy zabývají vyšší mocí, beznadějí jedince v anonymním aparátu. Jejich hrdinové často zoufale a obětavě bojují proti systémům, které jsou do detailu vysvětleny, kterým nic nechybí a jejichž existence a fungování jsou přijímány téměř beze slov. Zároveň však zůstávají neproniknutelné a zlověstné, ba hrozivé. V Kafkově románu Proces bojuje Josef K. proti tomu, co je prý nepochybnou vinou, proti obvinění, ačkoli si není vědom žádného provinění. Jeho soukromí je narušeno a až do konce se nedozví, z čeho je obviněn. Ještě zřetelněji se to ukazuje v "Zámku". Bez zjevného důvodu se proti novému návštěvníkovi vzbouří téměř celá vesnice; není zkrátka vítán, neboť pohostinnost zde není zvykem a cizinci se netolerují. Tyto motivy jsou nám dnes až příliš známé. Mnozí mají pocit, že už nejsou slyšet, že jim nikdo nerozumí, a někteří získali pocit, že se rozhoduje "shora" a anonymně. Bohužel i cizina dostává v naší společnosti stále více negativní konotace. Jiný pohled však často přináší osvěžení, obohacuje interakci a zpochybňuje zakořeněné struktury.

Letos slavíme 100. výročí jeho úmrtí. Jeho díla však mají v sobě cosi univerzálního, věčného, těžko mohou být aktuálnější. I já jsem neustále dotazován na Kafku. Ať už ve školách, na univerzitách, na kulturních akcích nebo v běžném životě. V současné době zažívá novou popularitu. Na pultech knihkupectví se objevují nová vydání, jeho dílem se zabývají podcasty, natáčejí se dokumenty a seriály a v poslední době ho dobrovolně čtou i studenti. Je to slibný vývoj, který mě osobně velmi těší a potvrzuje mou snahu ukázat Kafku v novém, úplnějším světle, v pestrém panoramatu jeho doby.

Jak byste definoval pojem kafkovský?

Mám s tímto termínem své potíže. Dnes se používá téměř inflačně a opakovaně chybně. Jakmile to začne být divné, už je to kafkovské. Ale ono je to složitější. Kafkovy postavy se často nedobrovolně ocitají v groteskních a absurdních situacích. Na jedné straně se musí potýkat s odporem a předsudky, s podmínkami a konstelacemi, které jsou nevysvětlitelné a hrozivé. Zároveň jsou zavaleni hromadou informací. Dokonce i nezúčastnění aktéři jsou zapojeni a často vědí více než je protagonistovi příjemné. Zdá se, že vše nějak souvisí se vším ostatním. Navíc se objevuje jakási snová logika: prostor a čas ztrácejí svou legitimitu, detaily jsou vidět rozostřeně, světelné podmínky se rozptylují, labyrint chodeb se nečekaně rozvíjí. Hlavní hrdina se dostává do podivné situace, jeho soukromá sféra je zničena, jenže ani on, ani čtenář neprohlédne smysl toho všeho.

Pojem kafkovský se bohužel často přelévá i na samotného autora. Vzniká pak klišovitý černobílý obraz, který Franze Kafku, jenž byl ve skutečnosti citlivým, oblíbeným a zábavným člověkem, zkresluje k nepoznání.

Jaký význam má Kafka ve vašem životě? Co vás na Kafkovi jako autorovi přitahuje?

Mohu se považovat za velkého šťastlivce, že jsem se mohl již v raném věku věnovat své největší vášni, literatuře, a především Franzi Kafkovi. Citlivý, svérázný, pochybující a zároveň odhodlaný a plamenně vznětlivý světový autor na mě působil neodolatelnou fascinací. Hltal jsem jeho deníky, jeho více než 1000 dopisů, povídky, romány a nesčetné útržky z jeho děl. V následujících letech jsem o Kafkovi vyprávěl všem a každému, na požádání i bez požádání. Hrál jsem jeho povídky jako sólové hry v malých divadlech, pořádal jsem literární procházky po Praze, učil se nazpaměť stránky jeho deníků a přednášel. Od první chvíle mě Franz Kafka fascinoval jako člověk, dokonce víc než jeho dílo. A tak to už zůstalo: Když dnes mluvím o Kafkovi ve školách, na seminářích pro učitele, na kulturních akcích a v pražských uličkách, na prvním místě je Franz Kafka jako člověk a teprve potom jeho dílo.

Takže význam v mém životě je jednoduše vysvětlitelný: Kdybych měl být dnes obdařen největším blahobytem, dělal bych přesně to, co dělám teď: vyprávěl bych vzrušující zábavné příběhy o Franzi Kafkovi.

Do jaké míry ovlivnilo Kafkovo dětství, tlak na výkon v chlapecké škole a četná stěhování jeho pozdější život a dílo?

Dětství Franze Kafky se vyznačovalo četným stěhováním, neustálým střídáním chův a nepřítomností rodičů. Jeho otec Hermann vše podřizoval ekonomickému vzestupu svého galanternímu podnikání a společenskému postavení rodiny. Na péči, důvěrnost a kontinuitu ve Franzově ještě mladém životě v obecném životním běhu zkrátka nebyl čas. "Vyrůstal jsem sám mezi mnoha lidmi", vzpomínal Kafka později. Chlapec si brzy vypěstoval citlivou empatii, protože výbuchy vzteku jeho impulzivního otce byly stále častější. Kromě toho ho v chlapecké škole i na gymnáziu provázel neustálý pocit nedostatečnosti, přestože po léta zůstával privilegovaným žákem. Plnění povinností zde bylo velmi důležité a žáci byli pod obrovským tlakem, aby podávali dobré výkony; byli neustále zkoušeni a známkováni.

Vkrádal se do něj pocit nicoty spojený s nejistotou a stále rostoucí nedůvěrou ve stálost mezilidských vztahů. To byl jeden z důvodů Kafkova defenzivního, společensky mrazivého a neangažovaného chování. Postupně se stal přecitlivělým a rezervovaně se usmívajícím pozorovatelem, který musí neustále očekávat trest. Mnohé z těchto aspektů, především osamělost, moc a společensky přezíravé prostředí v jeho románových úryvcích, jsou charakteristické pro většinu jeho díla.

Jak byste charakterizoval Kafkův vztah k rodině, zejména k jeho otci?

Vztahy byly vyhraněné. Zatímco k nejmladší sestře Ottle Kafka pěstoval nesmírně intenzivní a láskyplný vztah, často jí četl, chodil s ní na procházky a slovem i skutkem ji podporoval na její životní cestě, k dalším dvěma sestrám Elli a Valli byl téměř lhostejný. Nedokázal si k nim vytvořit skutečný vztah. Kafkova matka Julie se vždy ujímala role prostředníka v rodinných sporech. Byla jakýmsi nárazníkem mezi ním a jeho temperamentním otcem. Jejich vztah byl vřelý, ale Kafka byl pevně přesvědčen, že nerozumí ani jemu, ani jeho spisovatelskému povolání. Jeho vztah s otcem se vyznačoval zklamaným očekáváním, výčitkami a někdy i hlasitými hádkami. V tehdejším přísně patriarchálním světě byla Kafkova cesta, alespoň v otcových očích, pevně daná: Jednou měl převzít podnik. Skutečnost, že Franzovi byl cizí jakýkoli obchodní cit, ale psaní mu bylo svaté, že se, jak sám tvrdil, "skládal z literatury", vedla opakovaně k hádkám. Hermann mu také vyčítal nedostatek vděčnosti, vzdoru a odhodlání. "Přesexualizovaný, mešuge, není normální!" zaznívalo často u kuchyňského stolu. Franz to všechno dlouho beze slova přijímal a teprve v posledních letech se od otce stále více emancipoval. Není proto divu, že Kafka mezi své nejbližší pokrevní příbuzné počítal Dostojevského, Grillparzera, Flauberta a Kleista.

Do jaké míry ovlivnila Kafkova díla vztahy mezi Německem a Českou republikou?

Obávám se, že měřeno jejich sjednocujícím potenciálem, stále příliš málo. Určitě to souvisí i s Kafkovým pocitem chybějící příslušnosti: nejprve rakouský, pak československý, přesto německy mluvící Žid. Při pozitivním pohledu by se dalo říci: Evropan! A o tom to celé je. Jsme přece především lidé a rodíme se do hranic té či oné země bez vlastního přičinění. Měli bychom tedy využít obohacující a integrující sílu, která vychází z literatury, abychom se ještě více sblížili. V Praze se pokaždé cítím velmi vítán, je to nádherný pocit. A když v berlínských ulicích slyším češtinu, vykouzlí mi to úsměv na tváři. Využiji 140. narozenin Franze Kafky a 3. července pozvu Čechy i Němce do "Haus zur Minute" v bývalém domě Kafkovy rodiny na pražském Staroměstském náměstí, abychom si o tomto neobyčejném, zdvořilém, vždy přátelském a usměvavém pánovi povídali a nikdy se neunavili prohlubováním a pěstováním přátelství mezi oběma zeměmi.